Tisíce stříbrných kapek snáší se z oblohy, pokrývajíc všechno pod sebou - stromy obalené čerstvými zelenými listy, pijící trávu, střechy domů a všech stavení, zemi. Tak malé a nicotné, avšak spojujíc se do stružek a nových potůčků, nabírají na síle a řeky pak mohutní až se začnou vylévat z břehů. Vznikají nové a záludné proudy, síly které mohou trhat i staré a mocné kořeny. Déšť pokračuje již čtrnáctý den - výborný čas něco s tím podniknout ...
Jsem tvrdohlavý. Všichni okolo mne ten nápad zavrhují. Ba i dobrodruzi, na které jindy dám, nyní kroutí hlavou: "... nebuď blázen. Nevíš co se může stát. Je to nerozum. Podívej se z okna..." Nedbám na ně. Neposlouchám nikoho. Jak také vysvětlit cosi nepojmenovatelné, co mne táhne proti veškerému rozumu i přesvědčení. Snad je to touha po dobrodružství, dostát svého slova, když už jednou kývnete a nebo je toho mnohem mnohem víc. Za vytrvalého deště sedlám svého stříbrného oře - je nedočkavý a chvěje se neboť stejně jako já cítí pach daleké cesty před námi. A pak se zelenou lodí na hřbetu, vyrážíme vstříc výpravě za lidmi které neznám, na místo kde jsem nikdy předtím nebyl a na bouřící řeku, jejíž pokoření nebude zadarmo. Jedno je však jisté - už na mne čekají a spoléhají že dorazím. Nemám v úmyslu je zklamat ...
Nastává soumrak, stíny se prodlužují až nakonec zanikají ve tmě. Je noc a nebýt křišťálového oka, už dávno bych bloudil. Nakonec přeci jen zahlédnu štíty pyšně stojících stanů dobrodruhů, co se jako já rozhodli měřit své síly s pradávným živlem. Na kraji zablácené cesty stojí osamocená postava ženy. Vím že čeká na mne. Je to uličnice Helena a její první úsměv odežene všechny mé starosti a pochyby - konečně jsem ve správný čas s krásnou osobou na správném místě :-).
Z dřevěného srubu k nám již doléhá sytý hlahol, kde pivo teče proudem a srdečný smích zahřívá srdce mužů, žen i dětí. U širokého stolu mne vítá zbytek družiny: Skromná a nevšední Petra se svým psem Pašáčkem - který chudák ještě netuší, co všechno bude muset protrpět a vesele utápí čumáček a jazyk ve zlatavém pivním moku (vypil toho přímo z půlitru snad víc než já !), klidný a spolehlivý Marek alias Rimr!, bez jehož síly a ochoty bychom se všichni se zlou potázali, a samozřejmě Alička - pravá valkýra, v jejíž čarovných očích se určitě utopil již celý zástup vášnivých mužů, nemluvě o tom že ...., řekněme to takto - již vím podle koho vznikla věhlasná Věstonická Venuše - ta podoba je prostě dokonalá :-).
A tak jsme pili a hodovali a já platil první rundu za pozdní přijezd a byl jsem rád že to mohu udělat. I Pašáčkovi pivo chutnalo tak, že na něj Petra mohla být po právu pyšná. A když nám srub zavřeli, plynule jsme se přesunuli do mého stříbrného oře, kde jsme pili a hodovali dál, prskali rum, plivali kolem sebe a smáli se a slavili, jako kdysi seveřani - vikingové noc před obávanou výpravou. A pak mne uprostřed té zábavy někdo kousnul - JAU! (Pašáček hrdinsky spal, ten to nebyl :-) ).
Ráno věc neuvěřitelná stala se realitou. Louku okolo stanů zalily parsky slunce, trhajíc okolní mraky na neškodné cáry. Tehdy jsem si vzpomněl na Brandona Lee a jeho osudný snímek Vrána, neb odkaz byl přesný: "Nemůže pršet večně...". Poté co si Pašáček dal svoje ranní Jedno, a poté co si Marek the Rimr oblékl své legendární černé triko "Stačí říct" (které už nesvlékl), vybavení rafťáckým vycpávaným brněním, zdálo se že nás nic nemůže překvapit natož zastavit. Opravdu nevím proč mne napadla ta nejapná poznámka: "Hele, máte všechno přivázané?" - "Né, próč??". Neměl jsem se ptát ... A tak vyrazili jsme po proudu Lužnice vstříc svému osudu. Kdybych tehdy býval tušil, že v těchto končinách řeka obvykle mívá 30 cm a ne 3 metry, možná bych se až tolik neradoval...
Rozšířené a vylité koryto Lužnice totiž záhy vystřídal úzký a celkem krutý proud, z něhož často rostly masivní kořeny, utopené větve, ba i celé stromy. A v užších místech ten objem vody samozřejmě patřičně zrychlil. Zatím co loď řízená Helenou a Aličkou bravurně poskakovala mězi naplaveninami, Marek s Petrou se krkolomě prodírali sílícím proudem řeky a já za nimi vlál, neb můj háček měl dorazit až k večeru. A pak se to stalo, ujeli jsme úctyhodných 20 minut z naší plánované celodenní pouti, když se za podlou zákrutou přímo uprostřed proudu objevila čerstvá naplavenina s hrozivou a silnou větví zaklíněnou napříč. První loď se nebezpečenství svižně vyhla (holkám to šlo opravdu skvěle), avšak posádka druhé lodi byla nekompromistě stržena doprostřed naplaveniny, přímo na zkroucené větve. Z dálky 15-ti metrů jsem již viděl, že je zle. Nekompromisní síla rozvodněného proudu Lužnice strhla loď břichem dolů, nepřipoutané barely s veškerým vybavením vyplavaly na hladinu pod kterou naopak okamžitě zmizel Pašák. Neměl jsem čas na přemýšlení - i já jsem se blížil k naplavenině. Jen koutkem oka jsem uviděl jak se Marek vrhá přimo do proudu za psem a jak Petra uvízla po krk ve vodě, držíc se ze všech sil lodě a pádla. Bylo mi jasné žak takhle moc dlouho nevydrží a že asi ani nevystačí. Bohužel jsem měl pravdu - hloubka v tom místě byla okolo 3 metrů. Nevím jak ale podařilo se mi vyhnout se naplavenině a pak i "přistát" o pár metrů níže a vytáhnout svou loď na břeh, ačkoliv byla těžká a břeh strmý. Díky stresu a adrenalinu jsem měl naštěstí dost sil to všechno stihnout během několika desítek sekund a pak už jsem se vrhnul přímo k naplavenině, kde balancovala Petra, na hraně potopené klády. Nebudu protahovat tyto děsivé zážiky. Nakonec se nám podařilo spojenými silami uprostřed proudu loď obrátit, vylít vodu, nasednout a odjet do klidnějších vod. Tam již čekal Marek se zachráněným vystrašeným Pašíčkem, a tehdy poprvé (a nikoliv naposledy) sklidil v duchu mé uznání a respekt. Od té doby jsem věděl, že je na něj spoleh, což je v bouřivých vodách celkem uklidňující zjištění, co myslíte ? :-). Nakonec jsme zachránili i uplavaný barel a šťastně se shledali s první lodí. A tak kromě naší sebejistoty a nemístné pýchy neutrpělo již nic dalšího.
Ovšemže to nebyl konce všech zážitků toho dne! Snad bych mohl zmínit příhodu o velmi společensky unavené Petře (ono však po těch zážitcích, které potřebovala spláchnout se není čemu divit), která již notně vrávorajícím krokem úspěšně vystoupila na absolutně rovný břeh, aby po 10-ti následujících sekundách hodila dokonalá záda do přilehlé kaluže, hluboké tak akorát pro ni - nic ve zlém, ale měli jsme z toho samozřejmě ukrutnou a upřímnou radost, ještě že si to až tak nepamatuje .-). Nu a také jsem se trošku koupal (znovu a nedobrovolně). Tehdy odpoledne téhož dne, nám jaksi řeka byla najednou malá a já byl vystrčen mocnými Rimrovo záběry přímo mezi další zlovolné větve těsně nad hladinou. Tak jsem se rozhodl, že alespoň zachovám čest své lodi a vyskočil jsem sám. Voda byla zase pekelně studená a Rimr to všechno viděl a stačil mi jen zamávat (zde mu říkám Rimr, protože jsem v tu chvíli byl na něj opravdu strašně naštvaný, ale ruku na srdce, určitě to neudělal schválně). A tak jsem jako plaváček plaval vedle své (stále suché !) lodi "Zelená Tuleň", která je pyšná a jen tak se neudělá (kdybych jen tušil !!). Naneštěstí se zde Lužnice opravdu krutě klikatila a nebylo jediného místečka, kde bezpečně přistát. Tak jsem se plavil dál, jednou tukou z vody kormidloval loď a modlil se ať najdu klidnější břeh. Tehdy jsem to neprozradil, ale již po 100 metrech mi byla ukrutná zima, ruce i nohy mě zmodraly a nebýt skvělé vesty, určitě bych se dávno pustil. Nakonec jsem se chytil jednoho tlustého dubu a nějaký němec co tam stál hned odhadl že melu z posledního a pomohl mi na břeh. Pak jsem se už jen snažil uschnout a pod sporadickými paprsky slunce překonat třes. Tehdy sám ve vodě to byl zlom - nejtěžší zkouška, když už jsem byl přesvědčen že to nedám. Že to celé vůbec nedáme a že zkončíme první den. Ale dali jsme to! A na sklonku dne, patřičně posilnění v místní hospůdce (kde dámy Alička s Helčou vysílením rychle usnuly) jsme pak vyrazili přivítat posledního člena této dobrodružné výpravy - mou záchranu: Valerii, mého háčka :-).
Musel to být opravdu pohled - na zarostlé, špinavé a unavené piráty, mezi nimiž sedí čerstvá dáma, plná elánu, sil a očekávání dobrodružství. Pochopitelně jsem ji uklidnil, že konkrétně má loď je stále ještě suchá. To však mělo vydržet již jen pár hodin :-). Druhý den se řeka již uklidnila a jen tu a tam vystrčila holou prtku - chci říct větev, nebo knímek, nebo kořínek tu a tam. Nic naplat, zodpovědnost tentokráte spadla na mou hlavu. Jako zadák jsem měl koukat samozřejmě dopředu, a ne aktivně se účastnit pádlové bitvy a být tak otočený na krásné slečny: Aličku a Helču, jak mne berou pádlem, zatímco předek mé lodě s háčkem Valerií mizel pod kořenem ... jak se ale ukáže právě ve vypjatých situacích, Valča zachovala klid a jediné co uplavalo bylo mé vlastní pádlo (oprávněně se stydím). Vše jsme celkem rychle zvládli, opět naložili a i to pádlo nám přivezl hodný okolo projíždějící vodák. Bohužel veškeré zásoby drahocenného jídla se tak trochu promočily - housky byste už nepoznali a tavený sýr také nevypadal moc dobře. Zato ryby v okolí měly pré - všechno jsme jim po uvážení přenechali.
Vynechám teď nedůležité detaily, jako další nabrání vody při přenážení vysokého jezu a další lovení pádla - kterému se prostě moc moc chtělo k nám vrátit a nezůstalo plavat v peřejích. Tím však byla vyčerpána veškerá smula i štěstí v neštěstí. Valerie - válečná princezna, jak jsem jí od té doby říkal, výborně překonala všechny nástrahy, které jsem jí ten den nechtěně přichystal a já byl rád že ji mám a že na to všechno nejsem sám. .-) Staré koryto řeky Lužnice se běžně nejezdí a tak jsme mohli využít velké vody a příležitosti podívat se i do těchto neobvyklých míst. Kromě útočných hmyzáků z čeledi "poďobálus immortalis" (komár Lužnický, velký) nám již nic nepřijemného nestálo v cestě.
Posilněni Ninjovkou (ne, její ingredience neprozradím) jsme se stali imunními i proti bodlákům, kopřivám, bolševníku, hovádkám a dalším radostem. Veškeré ztracené zásoby jsme pak vynahradili bohatým obědem a pak i večeří v cílovém kempu. Mezi stany a naším osazenstvem pak došlo večer z důvodu údajné zimy k menší zajímavé rozšádě, nicméně já vám mohu směle prozradit, že mě s Helčou ve stanu zima nikdy nebyla ... :-).
Jako Řekové plující z ostrova kyklopů, jako severští Varjagové v dračích lodích, jsme pak dalšího dne majestátně vypluli vstříc poslednímu úseku naší cesty. Pouť jsme si krátili příběhy o Ivánkovi, o obrech a trpaslících. Nádherná příroda nám dala zapomenout na všechny strasti minulých dní. A pak přišel již konec, Veselí nad Lužnicí, konečný cíl celé výpravy. Jak jsem se vpodstatě celou dobu těšil na to, až konečně doplujeme a toto dobrodružství bude za námi, tak jsem si na samém konci přál, abychom jeli ještě dál, aby to nezkončilo teď a tady. Zvláštní jak se naše řady vlivem okolností a společných zážitků semknuly do celku tvrdého jak skála, jejímž pevným pojivem bylo přátelství.
Aličko, Helčo, Marku, Petro a Valčo, bylo mi ctí se s vámi potkat a prožít tuto Bouřící Lužnici. Doufám že to nebylo naposledy. Chci abyste věděli, že se mnou můžete počítat kdykoliv a kdekoliv - přece STAČÍ ŘÍCT :-)
PS: Největším hrdinou je a bude samozřejmě Pašáček, který zaslouží zlaté vodítko a pořádnou šťavnatou kost za to, co všechno si prožil !
S respektem a uznáním Vás zdraví
Michal alias NINJA
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat